Telomerická teorie stárnutí
Teorie stárnutí telomer celkem nekompromisně a bez pochybností vysvětluje, jak telomerami řízené stárnutí buněk vede ke stárnutí celého organismu.
Skutečnost, že telomery „kontrolují“ stárnutí buněk a stárnutí buněk způsobuje stárnutí těla, je opakovaně potvrzeným faktem, ačkoli až do téměř 2015 byla tato skutečnost vědeckou komunitou „stěží“ akceptována. Což omezovalo praktickou terapeutickou aplikaci telomerické teorie stárnutí.
Dnes je však, na štěstí, telomerická teorie hlavní teorií stárnutí. Telomerickou teorii stárnutí lze považovat za hlavní, díky některým důležitým faktům:
• Jasně vysvětluje mechanismus, který způsobuje stárnutí na buněčné úrovni a proč některé buňky stárnou a jiné nikoli, a také vysvětluje nejen kvalitativní charakteristiky stárnutí buněk, ale také změny jejich rychlosti stárnutí.
• Zahrnuje a nevylučuje všechny prokázané prvky jiných teorií stárnutí.
• Dokáže přiměřeně reagovat na všechny druhy námitek týkajících se jejích základů a možností její praktické aplikace.
• Připravuje cestu pro lékařské použití - zlepšení nejen kvality našeho života, ale také zdraví.
Důležitá role Hayflickova limitu
Na rozdíl od první poloviny 20. století, kdy se předpokládalo, že buňky jsou nesmrtelné a stárnutí je proces, který se vyskytuje "někde mezi buňkami", v jeho druhé polovině na základě prací pana Hayflicka bylo zjištěno, že normální buňky (a to na rozdíl od rakovinných) mají omezenou schopnost dělit se a omezenou životnost a bylo porozuměno počtu buněčných dělení (u lidí maximálně 50, po té buňka umírá) a rychlosti jejich dělení, jakož i určitému vztahu mezi zkrácením délky telomer a počtem buněčných dělení.
Je zajímavé, že Hayflickův limit se může lišit pro různé biologické druhy a typy buněk. Existuje také korelace mezi střední délkou života a Hayflickovým limitem.
MITOTICKÉ DĚLENÍ BUNĚK
Mitóza je složitý proces dělení jádra buňky, v důsledku čehož se vytvoří dvě dceřiná jádra a dochází k přesné distribuci chromozomů s DNA, které získají dceřiné buňky. V důsledku mitózy dostávají dceřiné buňky chromozomální kopie, které jsou pro ně (s jejich mitotickým dělením) standardní. K mitockému dělení dochází ve tkáních a díky němu se tkáně obnovují, jinak by buňky v nich zanikly a tkáně spolu s nimi. Podle Hayflicka (a to je i ověřeno) je u člověka takových dělení maximálně 50. Po té některé buňky již nejsou obnovovány a ztráta buněk způsobuje nemoci tkání a orgánů, jejichž jsou součástí.
CO S TÍM MAJÍ SPOLEČNÉHO TELOMERY
Telomery jsou terminální sekce chromozomů a jejich úkolem je chránit DNA obsaženou v chromozomech, tedy chránit informace pro zdravé dělení buňěk. Za toto zjištění a popis, jak telomery a enzym telomeráza chrání chromozomy McClintocková získala v roce 2009 Nobelovu cenu.
Telomery umístěné na koncích chromozomů jsou tvořeny opakujícími se segmenty DNA, složené z přesně danných sekvencí nukleotidů. Čím více takových sekvencí, tím delší jsou telomery.
Při procesu buněčného dělení a obnovy telomery, které uzavírají konce chromozomů, „darují“ své základní páry sekvencí DNA (telomerová DNA) za integritu chromozomové DNA. Tak telomery na konci chromozomů ztratí v průběhu let své základní páry až do doby, než jsou příliš krátké na to, aby chránily chromozomovou DNA před poškozením, mutacemi, promícháním atd. Kdyby byl genetický materiál buňky poškozen tímto způsobem, mohou být důsledky skutečně zničující. Díky mutaci mohou buňky ztratit své funkce, odumřít nebo degenerovat na rakovinné buňky, které se rychle rozmnoží.
Aby toho nebylo málo, když je DNA poškozená, buňky jsou často tak posedlé sebeobranou, že nepouštějí dovnitř chromozomu pomoc, kterou potřebují. Zkrácené telomery mohou zůstat měsíce uvnitř stárnoucí buňky a bránit tak buňce v opravě poškození. To někdy vede k ničivým následkům. Zejména pokud se na tomto procesu podílejí prozánětlivé cytokiny, které, které cestují celým tělem, nakonec způsobí systémový chronický zánět.
Zkracování telomer
Provedené studie ukázaly, že:
1. až do přibližně 8–10 cyklů buněčného dělení je redukce telomer zanedbatelná,
2. pak do přibližně 18-20 cyklů buněčného dělení se redukce telomer začne zvyšovat
3. a po 18-20 cyklech a až k dosažení maximální hranice dělení se telomery zkracují mnohem rychleji,
4. po asi 50 děleních začnou buňky umírat.
V jedné zajímavé studii byly odebrány vzorky slin od 100 000 dobrovolníků k měření délek telomer. Bylo zjištěno, že telomery se v průměru zkracují od 20 let věku a minimální délky dosahují ve věku 75–80 let. Poté už se nemění a po 85-86 letech se někdy dokonce prodlouží. Tento jev však nenaznačuje skutečné prodloužení telomer - lidé s kratšími telomerami jednoduše do tohoto věku nežijí (tento jev je znám jako systematická chyba přeživších). Dalším opravdu zajímavým faktem je, že v každé studii procesu stárnutí jsou nejstarší lidé nejzdravější. Jsou to lidé s nejdelšími telomerami, kteří dokáží žít až 90 let a dokonce až 100 let.
PÉČÍ O TELOMERY, REGULACÍ RYCHLOSTI JEJICH ZKRÁCENÍ A UDRŽOVÁNÍM BUNĚČNÉHO DĚLENÍ A „ZDRAVÍ BUNĚK“ NA MAXIMÁLNÍ ÚROVNI ZVÝŠÍTE SVÉ ŠANCE NEJEN PRODLOUŽIT SVŮJ ŽIVOT, ALE V CO NEJVĚTŠÍ MÍŘE SPOKOJENĚ A V CO NEJLEPŠÍM ZDRAVÍ PŘEŽÍT JEHO „KONEČNOU FÁZI“.
A CO S TÍM MÁ SPOLEČNÉHO TELOMERÁZA
Telomeráza je enzym, který přidává chybějící telomerické repetice na konce chromozomů a pomáhá tak obnovit délku telomery. Buňka vybavená telomerázou je schopna prakticky nekonečného počtu dělení. Ve většině buněk v našem těle je ovšem telomerázový enzym neaktivní.
Takže je nasnadě závěr, že aktivací této neaktivní telomerázy lze oddálit konec buněk, zpomalit stárnutí. Není to ale zase tak prosté, je velmi důležité pochopit, jak dosáhnout možné dlouhověkosti člověka, zpomalit proces stárnutí, aniž by se současně nezpůsobil vznik maligních nádorů. Při užívání aktivátorů telomerázy tak volte produkty od výrobců, kteří vám dokáží vysvětlit mechanismus účinků jejich produktu.
Comments